čtvrtek 25. února 2010

Dead sea nation

Jarní úklid

Je tomu už pár dnů, co jsme poslali domů Sodomkovskou delegaci. S Klárčinou mámou a sestrami jsme se dostali do několika vzrušujících situací a díky tomu, že půjčily auto jsme také poznali převážnou část Izraele, která nám byla doposud utajována. Ze zábavných historek z putování bych vypíchl jednu:

Magdalena, Klárčina žurnalistická sestra, se rozhodla, že trochu popostrčí Klárčin schlíplý brk, a uspořádala pro nás žurnalistický workshop. Už dlouho jsme se odhodlávali, že se vydáme do palestinského Nablusu, kde se podle našich informací měla nacházet komunita Samaritánů, jednoho z nejmenších etnik na zemi (co se týče počtu členů). Kdysi nám o nich povídal jeden známý, jsou to míšenci arabů a židů, což pro ně prý po posledních nepokojích na začátku tisíciletí bylo osudové a nikdo s nimi teď nekomunikuje, Představovali jsme si zaprášenou vesnici obehnanou izraelskou zdí, partu somráků a bezzubou bábu, ale realita nás mile překvapila. O tom se však dočtete v brzké době v některém z českých periodik.
Dalším cílem bylo město Tiberias, které se nachází u Galilejského moře. Podle naší nepříliš podrobné mapy to vypapadalo, že se nemusíme vracet zpátky do Izraele za checkpoint, ale že to můžeme pohodlně střihnout Palestinou a budeme tam mnohem dříve. Bystrý čtenář pochopil, že to nebylo tak jednoduché. Značení silnic za zdí se jaksi vytrácí, v arabských městech ho dokonce ani nevynalezli (i kdyby tam bylo, tak bude 100% v arabštině) a někoho se zeptat na cestu? To znamená desetiminutový rukonohový monolog prostřídaný arabštinou, která zní asi takhle: abrbíbí challííkí tradíísso. My se jen potřebovali dostat zpět na Izraelskou dálnici, což nikdo nebyl s to pochopit. Teď chápu, že to bylo asi jako kdyby se nějaký americký turista před třiceti lety u Mělníka ptal, kudy se dostane do Rakouska. Podařilo se nám najít jednoho anglicky mluvícího člověka v celém městě, který nás opět navedl špatně, ale mezitím jsem se připojil na internet a na google maps jsem našel cestu na dálnici. Milého pána jsme se za chvíli zbavili a vydali se podle navigace, ovšem po pár minutách se začal asfalt vytrácet a my jeli po prašné cestě směrem do nekonečna. Za chvíli naši pouť utla masivní, asi 6 metrů vysoká elektrifikovaná brána, izraelské strážní věže a zeď. Nikde nikdo. Za pár minut jsme to otočili a vydali se vstříc další naději, kterou nám dala navigace. Cesta byla úplně stejná, prach, zeď, konec světa. Naštěstí se u elektrifikované brány tentokrát nacházelo pár překvapených vojáků. Bohužel procedura otevírání brány nebyla úplně tak jednoduchá. Museli jsme čekat asi půl hodiny, než dorazí velitel, který si na pomoc přibral i rusky mluvícího tlumočníka. Mezitím jsme dostali radu, abychom se přikračili za zeď, protože by nás mohl někdo zastřelit. Podle toho, co jsme viděli v předchozích hodinách v Palestině, by nás střelili leda špuntovkou. Velitel dorazil, položil nám stejnou sérii otázek ohledně naší přítomnosti na straně nepřítele, přičemž paní Sodomková zaválela se svou ruštinou, vytáhla knížečku a argumentovala, že máme staré mapy. Ještě že si oficír knížečku neprohlídl důsledně, protože v ní byly mapy Palestiny v době Kristově...
A tak nás pustili, popřáli štěstnou cestu a my jsme přespali u galilejského jezera. Ráno jsme se byli podívat k řece Jordánu, kde se můžete nechat pokřtít, dostanete oficiální certifikát a za to všechno můžete zaplatit kartou, případně přikoupit sádrovou sošku Jana Křtitele za štůsek dolarovek. Pak jsme jeli do Akka, což je nádherné starobylé přístavní město na severu Izraele, dali si nejlepší humus na světě a cestu jsme zakončili v kibbutzu Masaryk, který založili Češi. Fotky někdy.

čtvrtek 17. prosince 2009

Sin ai!

S partou šabat kamarádů v čele s králem Salomonem, mexickým Židem původem ze Sýrie, jsme si slibovali, že se někam vypravíme. Salomon navrhoval Sinajskou poušť, prý to bylo to nejlepší, co v Izraeli zažil. To je vlastně takový místopisný paradox. Ona část Sinaje, kde se nejčastěji jezdí, je totiž v Egyptě. Ale to nikomu nevadí. Minulý čtvrtek jsme s Klárkou a spolužáky začali natáčet videoklip pro telavivskou skupinu Rash a v pauze mezi řečí jsme prozradili náš zatím dost abstraktní plán, který se rodil v útržcích konverzací během celého týdne - večer se sejdeme s přáteli na autobusáku, přes noc pojedeme do Tel Avivu, pak na jih do Eilatu a za svítání dorazíme na Sinai, abychom si tam mohli vychutnat celý pátek a zbytek víkendu. Zpěvačce Yael málem závistí odešel hlas. Entusiasticky nám vylíčila, že to je ta nejlepší dovolená, kterou kdy zažila, že nemáme vůbec váhat a že prý máme zkusit místní opium. A tak jsme se i přes mírnou telekomunikační skepsi večer posbírali na autobusáku a vyrazili do Eilatu. Naše sebranka čítala 13 ospalých tváří, z nichž poze jedna veděla, kam vůbec jedeme. Téměř všichni na sobě logicky měli zimní oblečení, protože během posledních pár dnů Slunce odletělo z Jeruzaléma někam do teplých krajin. Klárka dokonce prý zvažovala kozačky, poněvadž zaslechla slovo hotel.
V přístavním Eilatu jsme zakotvili někdy kolem 6, během několika minut jsme poskládali všechny kosti a pěšky jsme vyrazili k hraničnímu městu Taba. Po cestě kolem nás kroužil roj taxikářů, kteří se nás snažili odradit od pěší cesty svými odhady, jak daleko přechod vlastně je. Oscilovali mezi 5 až 15 kilometry, nikoho však nepřesvědčili. Řekl bych, že to bylo tak 8 kilometrů, protože jsme šli přibližně 2 hodiny. Celkem nepříjemné bylo zjištění, že budeme muset zaplatit prvně 95 šekelů za to, že opouštíme Izrael, a dalších 70 za vstup do Egypta. Divné je, že když jsme šli zpátky, nikomu jsme nic platit nemuseli. Dalo by se z toho odvodit, že nás Izraelci mají natolik rádi, že nechtějí, abychom opustili jejich zemi? Po ouřednickém martýriu se roztrh další pytel sršňů v podobě arabských taxikářů. Tentokrát jsme jejich služeb museli využít, protože do naší destinace zbývalo 50 kilometrů. Po úporných hádkách, kdy smlouvali i sami taxikáři mezi sebou, jsme nasedli do dodávky a já jsem usnul.

Probudil jsem se až v ráji. Slaměné chatky všude kolem, moře, minimálně pětadvacet nad nulou. Vypnul jsem telefon, který mi stejně nechytal žádný signál a tak jsme tam strávili asi 3 nebo 4 dny. Bez jakéhokoli vnímání času. Fotky řeknou víc, nějak to všechno nedokážu pojmenovat. Korály ve tvaru bludiště pod vodou, ryby, barvy v poušti, beduínské jídlo, den a noc.