S partou šabat kamarádů v čele s králem Salomonem, mexickým Židem původem ze Sýrie, jsme si slibovali, že se někam vypravíme. Salomon navrhoval Sinajskou poušť, prý to bylo to nejlepší, co v Izraeli zažil. To je vlastně takový místopisný paradox. Ona část Sinaje, kde se nejčastěji jezdí, je totiž v Egyptě. Ale to nikomu nevadí. Minulý čtvrtek jsme s Klárkou a spolužáky začali natáčet videoklip pro telavivskou skupinu Rash a v pauze mezi řečí jsme prozradili náš zatím dost abstraktní plán, který se rodil v útržcích konverzací během celého týdne - večer se sejdeme s přáteli na autobusáku, přes noc pojedeme do Tel Avivu, pak na jih do Eilatu a za svítání dorazíme na Sinai, abychom si tam mohli vychutnat celý pátek a zbytek víkendu. Zpěvačce Yael málem závistí odešel hlas. Entusiasticky nám vylíčila, že to je ta nejlepší dovolená, kterou kdy zažila, že nemáme vůbec váhat a že prý máme zkusit místní opium. A tak jsme se i přes mírnou telekomunikační skepsi večer posbírali na autobusáku a vyrazili do Eilatu. Naše sebranka čítala 13 ospalých tváří, z nichž poze jedna veděla, kam vůbec jedeme. Téměř všichni na sobě logicky měli zimní oblečení, protože během posledních pár dnů Slunce odletělo z Jeruzaléma někam do teplých krajin. Klárka dokonce prý zvažovala kozačky, poněvadž zaslechla slovo hotel.
V přístavním Eilatu jsme zakotvili někdy kolem 6, během několika minut jsme poskládali všechny kosti a pěšky jsme vyrazili k hraničnímu městu Taba. Po cestě kolem nás kroužil roj taxikářů, kteří se nás snažili odradit od pěší cesty svými odhady, jak daleko přechod vlastně je. Oscilovali mezi 5 až 15 kilometry, nikoho však nepřesvědčili. Řekl bych, že to bylo tak 8 kilometrů, protože jsme šli přibližně 2 hodiny. Celkem nepříjemné bylo zjištění, že budeme muset zaplatit prvně 95 šekelů za to, že opouštíme Izrael, a dalších 70 za vstup do Egypta. Divné je, že když jsme šli zpátky, nikomu jsme nic platit nemuseli. Dalo by se z toho odvodit, že nás Izraelci mají natolik rádi, že nechtějí, abychom opustili jejich zemi? Po ouřednickém martýriu se roztrh další pytel sršňů v podobě arabských taxikářů. Tentokrát jsme jejich služeb museli využít, protože do naší destinace zbývalo 50 kilometrů. Po úporných hádkách, kdy smlouvali i sami taxikáři mezi sebou, jsme nasedli do dodávky a já jsem usnul.
Probudil jsem se až v ráji. Slaměné chatky všude kolem, moře, minimálně pětadvacet nad nulou. Vypnul jsem telefon, který mi stejně nechytal žádný signál a tak jsme tam strávili asi 3 nebo 4 dny. Bez jakéhokoli vnímání času. Fotky řeknou víc, nějak to všechno nedokážu pojmenovat. Korály ve tvaru bludiště pod vodou, ryby, barvy v poušti, beduínské jídlo, den a noc.
