Sin ai!

S partou šabat kamarádů v čele s králem Salomonem, mexickým Židem původem ze Sýrie, jsme si slibovali, že se někam vypravíme. Salomon navrhoval Sinajskou poušť, prý to bylo to nejlepší, co v Izraeli zažil. To je vlastně takový místopisný paradox. Ona část Sinaje, kde se nejčastěji jezdí, je totiž v Egyptě. Ale to nikomu nevadí. Minulý čtvrtek jsme s Klárkou a spolužáky začali natáčet videoklip pro telavivskou skupinu Rash a v pauze mezi řečí jsme prozradili náš zatím dost abstraktní plán, který se rodil v útržcích konverzací během celého týdne - večer se sejdeme s přáteli na autobusáku, přes noc pojedeme do Tel Avivu, pak na jih do Eilatu a za svítání dorazíme na Sinai, abychom si tam mohli vychutnat celý pátek a zbytek víkendu. Zpěvačce Yael málem závistí odešel hlas. Entusiasticky nám vylíčila, že to je ta nejlepší dovolená, kterou kdy zažila, že nemáme vůbec váhat a že prý máme zkusit místní opium. A tak jsme se i přes mírnou telekomunikační skepsi večer posbírali na autobusáku a vyrazili do Eilatu. Naše sebranka čítala 13 ospalých tváří, z nichž poze jedna veděla, kam vůbec jedeme. Téměř všichni na sobě logicky měli zimní oblečení, protože během posledních pár dnů Slunce odletělo z Jeruzaléma někam do teplých krajin. Klárka dokonce prý zvažovala kozačky, poněvadž zaslechla slovo hotel.
V přístavním Eilatu jsme zakotvili někdy kolem 6, během několika minut jsme poskládali všechny kosti a pěšky jsme vyrazili k hraničnímu městu Taba. Po cestě kolem nás kroužil roj taxikářů, kteří se nás snažili odradit od pěší cesty svými odhady, jak daleko přechod vlastně je. Oscilovali mezi 5 až 15 kilometry, nikoho však nepřesvědčili. Řekl bych, že to bylo tak 8 kilometrů, protože jsme šli přibližně 2 hodiny. Celkem nepříjemné bylo zjištění, že budeme muset zaplatit prvně 95 šekelů za to, že opouštíme Izrael, a dalších 70 za vstup do Egypta. Divné je, že když jsme šli zpátky, nikomu jsme nic platit nemuseli. Dalo by se z toho odvodit, že nás Izraelci mají natolik rádi, že nechtějí, abychom opustili jejich zemi? Po ouřednickém martýriu se roztrh další pytel sršňů v podobě arabských taxikářů. Tentokrát jsme jejich služeb museli využít, protože do naší destinace zbývalo 50 kilometrů. Po úporných hádkách, kdy smlouvali i sami taxikáři mezi sebou, jsme nasedli do dodávky a já jsem usnul.

Probudil jsem se až v ráji. Slaměné chatky všude kolem, moře, minimálně pětadvacet nad nulou. Vypnul jsem telefon, který mi stejně nechytal žádný signál a tak jsme tam strávili asi 3 nebo 4 dny. Bez jakéhokoli vnímání času. Fotky řeknou víc, nějak to všechno nedokážu pojmenovat. Korály ve tvaru bludiště pod vodou, ryby, barvy v poušti, beduínské jídlo, den a noc.

Co se děje?

Za posledních 14 dnů jsme příliš vzrušujících příhod nezažili, a když jo, tak se jednalo spíš jen o takové mikrovzrušení. Důvodem jsou přijímačky na FAMU. Já se pokouším dostat na režii (protože na kameru nemám dost fotek) a Klárka se pokouší dostat na scénáristiku (protože na režii nemá dost natočených filmů). Naštěstí jsem díky svému mnohaletému úsilí dal dohromady 3 filmy, které po nás chtěli, ale zbývalo mi ještě nafotit fotosérii, pro níž jsem zneužil Lucase a našeho německého kámoše Andrease. Jmenuje se "nemáš cigárko?" Klárka to má horší. Za necelé dva týdny musí napsat třístránkovou synopsi, 3 povídky, 2 rozbory a bůhvícoještě. Mumlá si teď pořád něco pro sebe, poslouchá 4 hodiny v kuse jednu písničku a snaží se vykřesat povídku z kdejaké návštěvy toalety.
Poslední 2 čtvrtky jsme byli v centru po hospodách. Tím, že bydlíme kousek od školy přicházíme od značnou část nočního života. Ale jednou týdně to stačí, protože alkohol je tady nechutně drahý a draze nechutný. Pivo točí zásadně bez pěny, ať už se jedná o místní pivní jedničku, Goldstar, nebo českého Kozla, který se tady těší značné přízni. Zrovna včera jsme byli na párty, kde hrál funky DJ. Hodně příjemná záležitost, poznali jsme nové exchangáky a pokecali jsme polsky. Už jsme se naučili místní ceny, takže taxík domů vyšel na polovic.
Taky jsme začali točit dokument o jedné Polce, která pracuje na palestinské straně jako dobrovolník. Poprvé jsme ji potkali na naší první párty v Betlémě, kde mě dostala svým naivním extrémismem. Bohužel jsme tuhle chvíli propásli a ona už je usazeně racionální. Co naplat, aspoň nás pozvala na pavidelné páteční demonstrace. Bohužel dneska měla něco důležitého v Hebronu, takže se můžeme vyřádit až příští týden. Samozřejmě proizraelsky.

A zde jsou slíbené fotky pro ty, co nemají facebook (z výleu do Hebronu a Jericha):

West (gang)bank

Včera, cestou k Mrtvému moři mi Lucas nabídl, že bych s ním mohl jet do Betléma, páč má domluvenou schůzku s nějakým kámošem z internetu. Prý ho ještě nikdy neviděl, ale je to zajimavý člověk, původem z Itálie, kadeřník, umělec a vůbec výstřední osobnost. Od dokončení Zakopaného psa se snažím najít nové impulsy k další tvorbě, takže jsem ne úplně košer nabídku přijal.
Byli jsme domluveni na 10 hodin ve škole, abychom si stihli vyřídit administrativní záležitosti, a Lucas byl s kadeřníkem Tonym domluvený na 12. O půl dvanácté, když už jsem si už definitivně vybral knihu ke koupi u nás ve školním atriu, kde občas bývají různé trhy, se dokodrcal Lucas. Večer popíjel arak se spolubydlící a budík nezvonil. A prý nemá pas. S pasem se to má tak: dostat se na palestinské území není vůbec žádný problém. Dostat se zpátky už je horší. Lucas navíc vypadá více než palestinsky, takže by mu nejspíš nezbývalo nic jiného než si sehnat falešné palestinské doklady, odjet do Jordánu, sednout na první pašerácké letadlo do Brazílie, tam si vyřídit nový pas a vrátit se do zpátky do Izraele. Naštěstí měl naskenovanou kopii v mailu, takže jsme ji rychle vytiskli a vyrazili do Betléma.
Po cestě jsem se vyspal a asi minutu po tom, co odjel autobus, nás vítal Antonio s jeho kamarádem Danielem. Naložil nás do auta, asi 20 let starého, ale nádherně zachovalého BMW, a odvezl nás do své vily. U dveří nám stačil říct, že tady bydlí s maminkou a rád hostí cizince.
-intermezzo-
Na internetu existuje stránka, www.couchsurfing.com, kde mladí a svobodomyslní cestovatelé hledají dobrtivce, kteří je nechají zdarma přespat u sebe doma. Můžete zde vyhledávat podle města, kde zrovna chcete přespat, a každý má zde svůj profil s referencemi lidí, kteří se s ním již setkali. Přes tuto stránku se seznámil Lucas s Antoniem.
-konec intermezza-
Antonia jsem si představoval jinak. Myslel jsem, že bude vypadat jako vyžilý hipýsák s čírem z vajíček na hlavě, kalhoty bude mít zprasené od sprejování a z nosu mu poteče hlen. Místo toho nás pohostil asi čtyřicetiletý rachitik, exaktně upravený s naondulovanými vlasy a obočím, ve vestičce, baleťáckých kalhotech, košili a tílku, a mluvil na nás anglicky s německým přízvukem. Prozradil nám, že je nejen dobrý hostitel a výborný kadeřník (prošel si měsíčním kurzem v Ramalláhu, aby se jím stal), ale také malíř, dekoratér, štukatér, truhlář, pečovatel, ale také výborně peče. Odtancoval ve svých kalhotkách a bílých ponožkách do kuchyně, aby nám to mohl dokázat vlastnoručně připravenou buchtou. Ve chvilce bez Antonia jsme se dozvěděli, že Daniel je Švýcar a zná Antonia asi 20 minut, potkal ho prý cestou na autobus na ulici a on ho pozval domů.
Antonio se vrátil, donesl černou buchtu, kterou Lucas chtěl schovat pod křeslo, protože se bál, že obsahuje sedativa. Nakonec ji snědl, protože nechtěl urazit našeho hostitele, který nám vytvořil příjemně teplou atmosféru pomocí tlumeného světla a poslechu upatlaných klavírních remaků hitů 80. let z gramofonu. Zákusek jsme dojedli bez zjevných pozdějších následků a Antonio donesl atlas. Což byla záminka pro to, abychom se mohli všichni vměstnat na jeho gauč a on mohl začít s nenápadným osaháváním spolusedících. Naštěstí jsem se tomu jako jediný vyhnul, protože jsem si sedl až na kraj za Lucase. Když ho osávačka s atlasem v ruce přestala bavit, řekl, že je také výborný masér a tatér (ne jehlami, ale fixem) a začal chudáku Danielovi sundávat triko a jemně ho hníst. Ten si to, asi ze slušnosti, nechal líbit.
Ještě bych vám měl popsat Antoniův interiér, i když si můžete solidní obrázek udělat sami z fotek. Téměř ve všech místnostech měl zatažené záclony, což přikládám jeho obsesivní snaze všechno do detailu ovládat, včetně množství osvětlení v místnosti. Obývací pokoj tvořila červená sedací souprava, bar ne nepodobný katafalku, nad nímž visela fotka jeho mrtvého otce, na stěnách jakési pseudobaldachýny a kolem pár dalších rekvizit, porcelánových sošek a svatých obrázků. Všechno to tvořilo kompaktní dojem, který bych charakterizoval asi jako pokus východoněmeckých maloměšťáků 70.let o vytvoření iluze luxusu. Centrem jeho ložnice byla obrovská postel, pod jejím čelem ležela malinkatá matrace, což mělo být pravděpodobně ubytování pro toho chudáka, co si ho našel přes internet. Všechny spekulace Antonio srazil k zemi prohlášením, že stejně většina lidí s ním spí v posteli. A abych nezapomněl, měl tam asi 5 bílých plyšových králíků velikosti většího malamuta.
Po Danielově masáži nás pozval na oběd do kuchyně, připravil nám špagety s kečupem a rajčetem. K tomu se z magnetofonového pásku linula podobná zrůdnost jako v obýváků, tentokráte však alternovala španělské rytmy. Mhm, to jsme si pochutnali. Po obědě si pro nás Antonio připravil svůj největší triumf a chloubu, kadeřnické studio, které si sám vybudoval a vyzdobil. Daniel radši práskl do bot, takže černý petr zbyl na mě s Lucasem. Studio se nachází v malebné garáži, kterou ale Tonda přebudoval tak, že by ji nikdo nepoznal! Po stěnách i stropě jsou jeho geometrické malůvky s rafinovaným vzorem - šmouhami, které vzdáleně připomínaly noty. Antonio nám prozradil, že jeho inspirací byl a je W.A.Mozart, jehož podobizna je v několika identických kopiích rozmístěna různě po jeho studiu. Jeho múzou musí být bezpochyby i František Josef I., protože ten tam visel taky. Jako prvního si vzal do parády Lucase a mně, aby mi zpříjemnil čekání, pustil dokument o druhé palestinské intifadě v arabštině. Lucas se asi po dvaceti minutách pod mistrovými nůžkami změnil ve 100% palestince. Pak jsem šel na řadu já. Nevím, co bylo horší. Jestli masáž obličeje, při níž jeho výraz značil pnutí v kalhotách, nebo trhání obočí, kdy se loktem opíral také o rozkrok, který tentokrát patřil mně. Vlasy naštěstí nedopadly tak strašně, jen mi zprznil knírek, na kterém jsem pracoval asi 2 měsíce!
Než jsme to semeniště zla opustili, Tonda nám ukázal obsah svého foťáku, na kterém byli jeho bývalí hosté. Většinou kluci v našem věku, někteří jenom v trenkách při "masáži", jeden měl i dokonce Antonym avizované tetování, což byl kříž namalovaný černou fixou. Mezi těmito snímky byly často i fotky asi devítiletého kluka, kterého prý má rád jako vlastního syna. Uf. Čas tlačil a my jsme opustili dům, aby nám bylo předvedeno  místo, kde se narodil Ježíš. Po cestě v autě se Tonda divil, že u něj nechceme přespat, a snažil se nás přesvědčit o opaku. Nakonec se s naším odjezdem smířil, zašli jsme na falafel. Tonda nás měl hodit na autobus, ale předtím musí prý vyzvednout mámu, která je u strýce. Vrátili jsme se k autu, máma už čekala na protějším chodníku, kde ji chtěl Tonda vyzvednout, když tu na okno klepe polednice. Tedy policie. Chvilka konverzace v arabštině, najednou policajt natáhne ruku a vytrhne klíčky ze zapalování. Po další půlminutce vytrhne z auta i Antonia a už ho vleče do svého vozu. Nevěřícně sedíme  bavoráku, Tonda za sklem vypadá jako kačer na provázku, kterého za sebou táhne urputné dítě. V okýnku se objeví druhý policista, který nám slušně oznámí, že máme vystoupit, protože auto prý není v pořádku. Načež do něj nasedá on a rozjíždí se v závěsu za policejním vozem. Obě auta se pomalu vlečou v koloně, která se ve městě stačila vytvořit, to policejní na sebe upozorňuje sirénou a Antoniem, který se asi 2x pokouší o útěk. Nakonec zvítězí policejní násilí a Antonio mizí v dáli. Jdeme za jeho mámou a ta nám bez emocí oznámí: asi budete muset jít na autobus sami. A tak jsme šli...

P.S. Pro politickou korektnost uvádím: Antonio byl odvezen místní, tedy palestinskou policií. Snad se někdy dozvíme, co bylo špatně

Pouť do Skalního Dómu

To nám tak jednou skončila škola už v jednu a my se rozhodli, že nebudeme marnit čas a vydáme se Omarovy mešity, neboli Skalního dómu. Kdysi tady stál nejsvatější a největší židovský chrám, ale přišli zlí arabové, chrám jim zbourali a natruc jim tam postavili mešitu, která momentálně tvoří dominantu celého Jeruzaléma. A židům zbyla jen zeď pro pláč. Mešita je sice vidět z celého širokého okolí, ale dostat se k ní byl pěkný oříšek. Když se nám to konečně po několika vypocených litrech podařilo, zjistili jsme, že je momentálně zavřeno. Možná zrovna myli okna. Lehkou satisfakcí byl pohled na zeď nářků, respektive opravdu naříkající ortodoxy. Sedíce, hlavu natlačenou u zdi, opravdu úpěli! (Tahle věta nedává moc smysl, na přechodníky jsem chyběl).
Do večera bylo času dost, tak jsme se vydali hledat jiný objekt turistického chtíče - Holy Sepulture. Nevím, jak to přeložit, ale v zásadě jde o místo, kde byl ukřižován a pohřben Ježíš (Golgota) a kde byl následně vybudován chrám. Hledali jsme hodiny. Když už jsme mysleli, že jsme na místě, zjistili jsme, že nás od Holy Seputure dělí zeď jakého pravoslavného komplexu a že bychom ji celou museli zase někudy obcházet. Já už jsem musel zase zpátky do školy na večerní hodiny postprodukce, tudíž jsme se rozešli. Klárka šla k Jaffa gate (západní brána Starého města), já, s mapou, jsem mířil k Lion's gate (severní brána). Byla to pravděpodobně mapa jiného Starého města, protože jsem se dostal do Holy Sepulture, které vůbec nebylo po cestě a já nebyl s to se z něj vymotat. Když se tak stalo, a já, lehce přinasraný, našel nějakou rozumnou uličku, zjistil jsem, že jsem u Jaffa gate. A tak jsem šel s Klárkou na autobus.
Za to, že jste si přečetli tenhle článek o tom, jak jsme nic neviděli, vám ukážu fotku, která není ze Starého města, protože jsem si zrovna nevzal foťák.

Trocha fotek

Konečně jsem se dokopal k tomu, abych na net hodil pár fotek. Asi hodinu jsem zápasil s facebookem, zatím vítězí 7:0, takže se na ně můžete podívat zatím jen na blogu. Navíc netuším, jak funguje html formátování, jsou tedy nasázeny dost chaoticky. Jak tak koukám, odspodu jsou nejstarší, nahoře nejnovější. Dobrou chuť.